Kapitola 2.
Ještě ji čeká dlouhá cesta do centra, kde sídlí velký útulek s různými zvířaty. Leremi se už nemůže dočkat. Bude mít své vlastní zvířátko, svého přítela na život a na smrt. To je její sen, který se má konečně splnit.
„Leremi, Leremi!" Hlas se stále přibližuje. Leremi v něm poznává Elmu. Otočí se. Udýchaná dívka se zastaví a opře o kolena. „To je teda něco tě dohnat. Kam tak letíš?" Ptá se. „Šetřila jsem si peníze na mazlíčka." „Vážně si ho chceš koupit bez svolení rodičů? Ty jsi ale praštěná." Dívka neodpovídá a pokračuje pomalejší chůzí, aby jí kamarádka stačila. „Pořád tě ostatní provokují, kvůli těm očím? Víš, nevěř jim. Vymysleli si to jen proto, aby se tě ostatní báli. Ale když už jsme u toho, mně by to vůbec nevadilo. Chtěla bych mít nějaké schopnosti. Škoda že ty tvé jsou jen vymyšlené." Nezastaví se Elma. „Poslyš, podél parku je to blíže." Leremi nedokáže odmítnout cizí nabýdky, i když se jí nelíbí. „Tak tedy do parku." Zašeptá neobvykle slabým hlasem. Elma si toho všimne, zrovna když prochází stromovou alejí a zastaví se. „Není ti něco?" Stará se a při pohledu na její bledou tvář stuhne. „Pojďme se vrátit." Leremi stále neodpovídá a tváří se vyděšeně, jako když se v ní něco silného probouzí. Nakonec zavrávorá a svalí se do barevných opadaných listů. Elma začíná mít starosti. „Leremi, co je ti? Počkej chviličku, někoho zavolám." Zatím co hledá pomoc, bledá dívka na zemi není schopna vstát. Pozoruje výřící se listí a pomalu plující mraky na obloze. Po chvíli se Elma vrací s vysokým mužem. Sklání se k ní a sahá na čelo. „To je zvláštní, celá hoří." Leremi se dívá na jeho dlouhá rovné tmavě hnědé vlasy vlající ve větru. Muž na dívku pohlédne. Nemýlí se. Teď vidí jasně rudé oči. Jeho pohled je poslední co si Leremi pamatuje. Potom zavládá už jen ticho a hluboká tma...........................................