Kapitola 1.
Sen nebo realita
„Myslím, že jsme vybrali dobře, co Jamesi?“
„Ano. I dětem venkov moc prospěje.“
„Mluvte za sebe. Co tady jen budeme dělat?“
Skočil rodičům do řeči klučičí hlas.
„Přesně tak. A všechno je to kvůli Koře.“
Ozval se bratr.
„Samueli, Gabrieli, nechte toho! Kora za nic nemůže!“
Bránila sestřičku Klér a objala třináctiletou bledou dívku s jako eben černými rovnými vlasy splívajícími po drobná ramena, která se slzami v modrých očích sledovala oba nevlastní bratry.
„Ty v tom také nejsi nevině. Od té doby, co vás rodiče adoptovaly, se dějí divné věci.“
„A dost Gabrieli! Už nechci nikdy nic takového slyšet! Holky patří prostě od minulého týdne k nám a nemají žádný podíl na stěhování. Příroda je pro vás všechny mnohem lepší než město. O víkendech můžete chodit na procházky do lesa a nedaleko se nachází velké čisté jezero na koupání. Uvidíte, že si časem zvyknete.“
Anna se usmála na uplakanou Koru.
„Měli byste už jít spát. Zítra si můžete prohlédnout okolí.“
James vstal, kývl dětem na dobrou noc a spolu s Annou odešli do prvního patra, kde se nacházela ložnice a dva pokoje kluků.
„Tak se mějte.“
Zašklebil se Gabriel. Jeho o rok mladší šestnáctiletý bratr se choval trochu přívětivěji. Počkal až Gabriel vyběhne schody.
„Neber si to tak Koro. On je hodně náladoví. Zase ho to přejde, uvidíš.“
Když i Samuel zmizel za dveřmi svého pokoje, vzala Klér dívku za ruku a vyšla po točivém schodišti tiše do patra, kde spustila žebřík na půdu do věžičky, protože v domě nebyly jiné obytné místnosti na spaní.
„Tak tam vylez, ale opatrně.“
„Neboj se.“
Klér za sebou uzavřela poklop v dřevěné podlaze. Půda byla vysoko nad prvním patrem. Měla špičatou starou střechu a jelikož venku pršelo, místy jí prokapávala voda a vsakovala se do strouchnivělého dřeva. Dívky si lehly na připravené matrace se slabou dekou v rohu místnosti a zapálily lucerničku na stolku vedle skříně s oblečením.
„Klér, nemůžu usnout. Ruší mě to hrozné dunění deště do oken a je mi zima.“
Řekla tichounce Kora a povytáhla přikrývku až ke krku.
„Zítra bude určitě tepleji, až se zatopí v krbu. Teď skus spát.“
Kora měla o tři roky starší sestru moc ráda. Znamenala pro ni vše. Vlastně zůstala jediná, koho kdy poznala z pravé rodiny. Dostala se do dětského domova už v jednom roce, protože musela zůstat nějaký čas v nemocnici v inkubátoru. Matka zemřela hned po porodu a tak ji museli uměle kojit. Jinak otec Marietu opustil, když mu řekla, že čeká druhé dítě. Klér pro ni byl anděl strážný, který ji nikdy neopustil. Byla stále s ní.
Kora na sestru pohlédla. Ve světle svíčky se podobala vílám z pohádek. Měla výrazné tmavě modré oči, krásné rudé rty a stejně černé vlasy jako Kora, akorát se vlnily v prstýnky a dopadaly až k pasu.
Kora ještě chvíli poslouchala dunění deště a občasné hluboké zahoukání sovy z nedalekého starého lesa, který byl hustě porostlí kapradím, mechem a přesličkami a táhl se stovky kilometrů ještě více na jih. Potom zavřela oči a únavou se ponořila do hlubokého spánku plného fantazie dětské mysli.
…
Kora se neklidně převalila na druhý bok. Obvykle, když usne, spí tvrdě až do rána, ale teď ji táhla neviditelná síla pryč. Ven ze starého domu. Hluboko do neznámého hustě porostlého lesa, ze kterého už by nemusela najít cestu zpět.
Zaťukala sestře mírně na rameno.
„Klér, spíš?“
Dívka se ani nepohnula. Byla vyčerpaná s daleké jízdy vlakem. Kora ji tedy už nebudila. Popadla lucerničku, která ještě stále plápolala, vysunula žebřík a tichounce slezla. Potom po špičkách a v noční košili došla až do přízemí a otevřela hlavní dveře. Ozvalo se zavrzání. Škvírkou, kterou dívka prolezla, foukal chladný noční vzduch, ale už nepršelo. Kora se rozklepala. Nemohla se dočkat, až nastane zase horký den, kdy se teploty šplhají na třicet stupňů. Na okamžik zaváhala, když se ocitla před černým temným lesem. Skrz houštiny kapradí nebylo vidět nic. Dále pokračovala pomalým krokem a držela lucerničku v natažené ruce před sebou. Mech byl měkký a příjemný na bosé nohy. Okolní vzduch voněl smůlou a kůrou vysokých listnatých stromů. Kromě váhavě našlapujících kroků, šumění listů ve větru a houkání sov, byl klid.
Kora šla už asi hodinu, když to se před ní objevila mýtinka s obrovským jezerem, od kterého se odrážela v úplňku zářivá luna. Stoupla si do vody po kotníky, odložila lucernu a aniž by věděla, co dělá, nabrala si hrstku a velkými doušky vypila. Teď se cítila konečně lépe. Jakoby byla poprvé v životě opravdu šťastná. Pohlédla na hladinu a spatřila jako v zrcadle svůj odraz. Překvapením se jí na malý okamžik zastavil dech. Vše vypadalo normálně, až na to, že dívce odněkud z prostředku zad vyrůstala krásná nafialovělá motýlí křídla.
Kora rychle vylezla na břeh, popadla lucernu a utíkala křovím. Když po půl hodině konečně spatřila věžičku domu, měla ruce plné škrábanců. Vběhla do místnosti, vyšlapala točivé schody až k poklopu, spustila žebřík a neopatrně pokládala jedno chodidlo za druhým. Uklidnila se, když si lehla zpět na matraci a zjistila, že křídla zmizela. Zahleděla se do oranžového plamínku a po pár vteřinách usnula.
Studánka přání
„No konečně jsi vzhůru. Je něco před polednem.“
Klér stála pod oknem už převléknutá a sledovala zívající dívku, která se pomalu posadila.
„Nemůžeš být přeci ještě unavená.“
Zasmála se, ale když spatřila Kořin výraz, zarazila se.
„Děje se něco? Jestli chceš, nechám tě spát.“
„Ne, to je v pořádku.“
Kora stále přemýšlela o noční vycházce, ale teď si nebyla jistá, jestli se jí to jen nakonec nezdálo. Pohlédla na do krve poškrábanou ruku. Ne nebyl to sen. Ještě více zbledla. Na jednu stranu ji to fascinovalo, ale na druhou měla strach. Nesmí to nikdo zjistit.
„Jsi bílá jako stěna. Nemám zavolat paní Parkerovou, aby ti změřila teplotu?“
„Je mi dobře.“
Ujistila sestru, převlékla se do černých elasťáků a červeného trička s krátkým rukávem, jelikož venku pařilo slunce, rozčesala vlasy a seběhla do jídelny, kde se posadila naproti Klér hned vedle nevlastních rodičů. Paní Parkerová křesním Anna připravila k snídani palačinky a sklenice s banánovým mlékem. Kora si jednu celou nastrkala do pusy, aby přišla na jiné myšlenky.
Vedle Klér seděl Samuel s Gabrielem. Samuel se na dívku občas podíval a celé ráno se zdálo, že má úžasnou náladu. Kora začínala mít podezření.
„Klér, pojďme na chvíli ven.“
„Proč ne.“
Odpověděla a chystala se vyjít za sestrou, když tu ji někdo chytil za ruku. Byl to Samuel. Vysoký, štíhlý, blonďatý chlapec, ale stejně silný jako jeho přesná kopie staršího bratra.
„Promiň, ehm…… já jen……. Jen jsem tě chtěl varovat, abys nechodila moc hluboko do lesa. Tam dál je to nebezpečné.“
Řekl milým, vyrovnaným hlasem, obrátil se a zmizel za zatáčkou schodiště.
Co to mělo znamenat? Copak mu není lhostejná jako Gabrielovi? Honilo se dívce celou cestu hlavou. Vzpoměla si na Gabrielův nenávistný pohled, kterým dával bratrovi najevo, aby si jí nevšímal. Že by sebral odvahu a začal ho ignorovat? Klér věřila, že je Samuel jiný.
„Tak poběž!“
Volala radostně Kora a vytrhla Klér ze snění.